8. září 2011

kolem deváté hodiny večerní v ulici Na Vrchách

Nejsem již vázána mlčenlivostí, takže:

Když jsme se s manželem a naším labradorem Barykem vraceli kolem deváté hodiny z večerní procházky,

předjelo nás auto, zastavilo u branky čp. 629, vystoupil z něj člověk a branku odemkl. My jsme mezitím přišli až k němu, on se obrátil na manžela a požádal ho o rozmluvu. Manžel souhlasil, ale k žádné rozmluvě nedošlo. Vyslechli jsme jen řadu neuvěřitelně sprostých nadávek na manželovu adresu, dorážel při tom na manžela, strkal do něj, a to i zámkem, celou cestu až k nám. Pes se z toho třásl, tak jsem ho dala dovnitř, ale z obavy o manželovo zdraví, byl po dvou těžkých srdečních operacích, jsem znovu vyšla ven a také vstoupila do „rozmluvy“. Řekla jsem dotyčnému, že bude úplně stačit, když ridgeback, pes jeho spolubydlící, nebude v noci běhat sám po ulici a vrhat se na kolemjdoucí, zkrátka, když bude někdo chodit s ním a mít ho na vodítku. To útočníka tak rozzuřilo, že se vrhl na mě, začal se mnou cloumat, plival mi do obličeje a strašně sprostě mi nadával. V tom momentu vytáhl Zajíc revolver a zavolal na něj, aby toho nechal a pustil mě. Útočník se rozběhl k manželovi, a když uviděl, že ten drží v ruce zbraň, začal – opět s využitím celé škály vulgarismů - ustupovat. Dívali jsme se za ním, až sám vešel do branky, zamkl ji lankovým zámkem, který po celou dobu svého útoku držel v ruce, a zmizel nám z očí. Příběh pokračuje v článku manžela.

Ludmila Zajícová, členka Liběhradu