Bylo to psisko jako rukavice,

s žabíma očima a na tenkých nožičkách, jež titěrně zvedalo, jako by věčně zábly. Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného nežli jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc, která se tresce. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa, a těžký, hučící, crčící příval se vylil masivním proudem, v té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo v žluté jezero, jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, vyrývajíc hluboké struhy. V tu chvíli capalo psisko se schodů, a když uvidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka:
„Pane, pane, potrestej mne: to já jsem udělal tu velikou loužičku."